Ty můj malý Rómeo 4/4

6. dubna 2012 v 20:10 | Aneko |  Příběhy
Poslední díl ^^

Probudila jsem se na své posteli. Vedle mě byla hora kapesníčků a na zemi vylitá sklednice s vodou. Uklízení je moje slabá stránka, ale takový nepořádek jsem ještě nikdy v pokoji neměla. Bylo 6 hodin ráno. Seběhla jsem po schodech dolů a dala si lupínky s mlékem. Dnes mi máma povolila nejít do školy, ale nemluví se mnou a sekýruje mě za každou zbytečnost (například včera jsem si nalila do hrnku vodu a měla jsem čtvrthodinovou přednášku o nádobí). Zbytek dne jsem ztrávila uklízením svého pokoje a neustálého navštěvování koupelny. Měla jsem u toho dost práce, takže jsem ani nepřemýšlela nad svým stavem.
Odpoledne někdo zazvonil u dveří. "Rin? Je tu Vanessa!" zaječela Izumi. "Vaness? Pojď prosím nahoru!" zaječela jsem nazpět a posadila jsem se na postel. Vaness se postavila do dveří a prohlédla si mě od hlavy až k patě. "Jsi v pohodě?". "Um jasně!" odpověděla jsem a přinutila jsem se usmát. "Přinesla jsem ti úkoly. Myslím že všechno umíš ale Zänklová říkala že budeme psát příští tejden zkoušky na druhák.." (za každý ročník se píše jedna písemka). "Já asi do školy nepudu..". "Tak se tomu nevyhneš!" protočila Vaness očima. "Ne.. Já nevím jestli do školy ještě někdy půjdu..". "Ty máš nějakou nemoc?" povytáhla Vaness obočí. "Ne.. Um nevím jak to říct. Co jsem dělala včera v baru?". "Naposled jsem tě viděla s tím klukem.." zívla Vaness. "A co mi chceš říct?". "Já ti nechci nic říct!". "Opravdu?". "Ne!". "Hm.." pípla Vaness a otočila se ke mě zády. V tomhle je fakt otravná. Možná proto je přezdívána jako "Třídní drbna". Sice nic nevykecá ale všechno musí vědět. Zvedla jsem se z postele a prohrábla nepořádek na stole. Byli tam lístky na koncert mé oblíbené kapely. Vím že tam Vaness chtěla jít taky ale nestihla si včas koupit lístky. Podala jsem jí ho. "Co to je? Uíí! Kde si to sehnala! Pudeš taky?". "Ne..". "A proč?". "Vrátila jsem se na postel a podala jí účtenku od doktora. "Cože? Ty.." vyvalila na mě Vaness oči. "Nesmíš to nikomu říct!". "Ale jak se to stalo?". "Netuším..". "Třeba je to toho kluka se kterým jsi byla v baru!". "Možná..". "Půjdeme tam?". "Jasně! Um.. A jak se tam dostanem?". Kousla jsem se do rtu. "Víš ty co? Pudu mu to říct sama. Dnes máte odpoledku ne?". "A sakra!" Vaness není žádná proslulá běžkyně, ale pokud jde o pozdní příchod, je rychlejší než gepard. Strčila jsem si do kabelky vodu a nějaký čokoládový sušenky (mamka mi poradila že jsou dobrý na stres). Jen cestou na autobus jsem znědla 4. Autobusem jsem jela rovnou ke klubu. "Dobrý den. Přejete si?". "Hledám Keijiho.". "A vy jste?". "To není vaše věc!" vybuchla jsem. Chlap v zelené bundě a špinavými kalhotami stál u bočního vchodu a kouřil. Jeho cigareta mě dost znervózňovala protože nesnáším kouření. "Pojďte za mnou prosím." zívl a vykročil červenou chodbou ke sveřím s číslem 26. Opatrně zaklepal. "Kdo je?". "Přišla za vámi nějaká protivná holka.". Probodla jsem ho pohledem. "To jsem já! Rina..". "Ah! Rin.. Um.. Pojď dál!". Neznělo to moc přívětivě. Vztoupila jsem do pokoje. Byl stejný jako ten předešlý. "Ahoj.." usmála jsem se. Seděl na posteli. Zrovna odkládal kytaru. "Proč jsi přišla?" zeptal se. Kousla jsem se do rtu. "Um.. Nepamatuješ si co se stalo ten večer?". "Jistě!" zazubil se. Kousla jsem se do rtu. "No.. Já..". Povytáhl obočí a upřeně se na mě podíval. "Jsem.. Jsem v tom.". "Co? Jo.. Aha.. Jako.. Že budeš mít..". "Ano. Budu mít dítě." vážně jsem se na něj podívala. "Uch.. Nezajdeme třeba do restaurace na oběd?". "Klidně.."
Za půl hodiny jsme seděli v restauraci. "Přejete si?" přišla ke stolu servírka až nechutně namačkaná v příliš těsných šatech. "Dám si jen vodu.". "Ty nebudeš jíst?" zeptal se Keiji. "Ne.". "A pro vás?". "Dám si asi suši. Zbytek nechám na vás." řekl a ukázal svou bankovní kartu. "Ach jistě! Jdu to objednat!". Usrkávala jsem vodu a Keiji dlabal sushi. "Takže dítě říkáš?" zeptal se Keiji a pokračoval v jídle. "Ano. Dítě.". "A.. Chceš si ho nechat?". "To má bejt vtip?!" vyjekla jsem. "Jasně že si to dítě nechám!! A ty jsi jeho otec!!" byla jsem vzteky bez sebe. Vyletěla jsem z restaurace. "Mami? Prosím tě můžeš mě odvézt? Jsem v západní čtvrti.". "Jasně .. Jedu tam!"
Seděla jsem opět u sebe v pokoji. Zeď se stala mím oblíbeným sledovaným místem. Najednou do mého pokoje vztoupila Taura. "Ahoj mamino!" zazubila se. Znuděně jsem se na ni podívala. Zbytek večera jsem ztrávila s Taurou. Byla tak v dobré náladě, protože byla také těhotná! Ale nebylo to s hlupákem jako já. S jejím přítelem Johnem. Jsou úplně dokonalý pár.
Uběhl týden. Jednou jsem byla u doktora. V pátek někdo zazvonil. Seběhla jsem po schodech a otevřela. Stál tam Keiji. "Ty? Co tu chceš?". "Chtěl jsem se ti omluvit za své chování.. Jen mě to trochu rozhodilo..". "Ok. Beru na vědomí.. Chceš jít dál?". "Jestli to nevadí.." vešel do domu a slušně si vzul boty hned v předsíni. "Pojď za mnou." zavolala jsem na něj když jsem vycházela z kuchyně s krabicí sušenek a limonádou. Vyšla jsem po schodech přímo do mého pokoje. Naštěstí jsem tam měla uklizeno. Hupsla jsem na postel a otevřela sušenky. Keiji vešel do pokoje. "Pokud si to dítě chceš nechat.. Chtěl jsem ti říct že budu ten nejlepší táta na světě." zazubil se na mě. "Tak to se mi ulevilo." usmála jsem se na něj. "Chceš jít se mnou příští tejden se na dítě podívat?" mrkla jsem na něj. Keiji jen přikývl. "Chceš?" vyzvala jsem ho a nátahla k němu krabici se sušenkama. Zbytek dne jsem ztrávila s Keijim. Nikdy by mě nenapadlo že potkám někoho tak úžasného.
O 5 měsíců později už jsem měla obrovský břicho a i přes přesvědčování všech mích kamarádek jsem si připadala šíleně tlustá. S Keijim jsme pravidelně navštěvovali ultrazvuk a dokonce jsem se do něj znovu zamilovala. Moje matka se už vypořádala s tím že její 16 letá dcera má dítě a dokonce to i vypadá že se na něj těší. Vaness mi každý den nosí úkoly a podobně a nepříjemné vzkyzy od všech učitelů že jsem je velice zkalamala atd. Copak já jsem si to dítě naplánovala?
V 7 měsíci mě už dítě kopalo jako o závod.
"Cože? Kluk?" usmál se Keiji. "Ano." odpověděla jsem. "Nezajdeme na sushi?". "Ne! Jdeme vymýšlet jméno!" zavelela jsem. "No.. Tak fajn.." protál obličej. "A nedělej ksichty!". "Poslední dobou si hrozně histerická!". "Promiň.. Zajdem teda na sushi?". "Souhlas!" ušklíbl se.
"Henry? David? Keiji junior?". "Henry je můj táta, David můj ex a Keiji si ty..". "Patrick? John? Jack?". "Anglická jména?". "No.. Můj otec by si to přál. Já jsem Patrick Keiji Deneto.". "Tak jaký jméno navrhuješ?" povytáhla jsem obočí. "Henry." to nezní špatně..". "Ok." usmál se. "Henry Deneto. To nezní špatně.".
Zbytek svého těhotenství jsem zvládla pohodově.
"Cože?!!!" Yonin křik se rozlíhal po celým parku. "Jak si mi to mohl udělat?! A mít dítě s touhle děvkou?!". "Ještě jednou mě nazveš děvkou a po zbytek svího života se nebudeš most posadit na pr*el." zívla jsem si a posadila se na lavičku. Je opravdu otravné tahat pupek že jsem si ani nedokázala zavázat tkaničky u bot. "Cože mi? Pche! Ty potom porodu nezhubneš ani do konce -". "Pojď zlato." protočila jsem oči a namáhavě se postavila. Měla bych odpočívat ne? A tahle mi to vážně neusnadní..". "Fajn." usmál se. Chytl mě za ruku a vydali se pryč. "Kam ku*va deš s tou děvkou?! Stejně je tlustá. Chudák to dítě.. Takovou blbku.". Začalo mi cukat obočí. Pustila jsem Keijiho, otočila se a vydala se přímo k Yone. "Co.. Co chceš dělat?!" Začala pomalu couvat. Když jsem byla u ní tak jsem si jí prohlídla od hlavy až k patě. "Těch věcí bude škoda.". "Co?" vykulila na mě Yone oči. Strčila jsem do ní. Yone si asi neuvědomila že přímo za ní byla krásně zabahněná louže ve který se spokojeně cachtali kachny a byla v ní spousta drobků z rohlíků co jim tam naházeli nějaký děcka. "Hups." ušklíbla jsem se a vrátila se zpátky k Keijimu. Ten dostal záchvat smíchu. Ohlídla jsem se. Yone seděla v louži a koukala na mě s otevřenou pusou. Nevím co mi dalo tolik odvahy. Vždycky mě totiž vě škole už od třetí třídy šikanovala. Nikomu to nepřipadalo moc vážné, takže to nikdo neřešil.Každej večer sem kvůli ní brečela. Nikdo si toho nevšímal. "Měl bych se tě začít bát?" usmál se na mě Keiji. "Jo to bys měl!" dala jsem se do smíchu.

*Proběhl porod*
(Nechce se mi vypisovat)

Henry ležel na boku v postýlce. Měl červené tváře a spokojeně spal. V rohu nemocničního pokoje stálo křeslo. Keiji v něm spal. Celou dobu se mnou byl ale potom už usnul. Usmála jsem se a šla si lehnout na postel. Madrace odporně zaskřípala a probudilo to Henryho, který se dal do hrozného křiku. "Bože.." zatřásla jsem hlavou. Na tohle mě nikdo psychycky nepřipravoval.


Awww Konečně sem to dopsala!! :DD
Jokata... (Díky bohu)

Waše Aneko
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Byl/a si tu → klik

Klik

Komentáře

1 Shizue Asahi Shizue Asahi | Web | 6. dubna 2012 v 20:59 | Reagovat

to byl překrásnej end :) bude mi chybět tato povídka :)

2 saruki saruki | 6. dubna 2012 v 21:16 | Reagovat

[1]: souhlasím s tebou ten end byl překrásnej a mně taky bude tahle povídka chybět :-D

3 Kim Kim | Web | 7. dubna 2012 v 7:49 | Reagovat

"Na tohle mě nikdo psychycky nepřipravoval. " to si hovorím už 4 roky pri mojej malej sestre xD

4 Peichnc Peichnc | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 10:32 | Reagovat

Skvělej konec povídky

5 VickeyRoyal VickeyRoyal | Web | 7. dubna 2012 v 12:51 | Reagovat

krása ^^

6 kisa-san kisa-san | Web | 7. dubna 2012 v 15:26 | Reagovat

Krásný moc se ti to povedlo...

7 Alexa-chan Alexa-chan | Web | 6. července 2012 v 1:44 | Reagovat

úžasná povídka a ten poslední díl.. oh, nádhera!!!!!!!!!!!!! :D vážně se ti to povedlo, šikulka ^-^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama